Počátky CČS na Zlínsku 1920 - 1935

Vznik československé církve (CČS) v roce 1920 završil církevní reformní snahy v českých zemích narůstající už od druhé poloviny 19. století. Katolický modernismus, jehož program se formoval v evropských intelektuálských kruzích na přelomu 19. a 20. století a v roce 1907 se dočkal ostrého odsouzení v podobě encykliky papeže Pia X., zasel své reformní myšlenky také v českém prostředí. Jejími hlavními nositeli se u nás stala Jednota katolického duchovenstva, která požadavky modernismu skloubila s odkazem národních duchovních tradic cyrilometodějství a husitství. Vypracovala reformní program, který však byl Vatikánem v létě 1919 striktně odmítnut. Radikální křídlo Jednoty přeměněné v Klub reformních kněží, se proto pod vedením dr. Karla Farského rozhodlo pokračovat v reformách i proti vůli oficiálních církevních struktur "via facti", to jest cestou činu. O Vánocích 1919 tak byla v mnoha římskokatolických kostelech sloužena liturgie nikoliv latinsky, ale v českém jazyce a nedlouho poté, 8. ledna 1920, byla na schůzi Klubu reformních kněží v Národním domě v Praze na Smíchově vyhlášena Církev československá.

Úspěch nové, národní církve, životně závisel na odvaze duchovních opustit pro své přesvědčení jistotu římskokatolické církve a na schopnosti získat na svou stranu věřící ve svých farnostech. Ohniska nové církve v různé míře vznikala po celých českých zemích, na východní Moravě to v první fázi byly především Kroměříž a Uherský Brod.

Území nynější náboženské obce Zlín bylo od počátku ovlivňováno děním na sousedním Kroměřížsku, kde dosáhla nová církev v samotném městě i rozsáhlém okolí vřelého ohlasu. Na Zlínsku ale všichni kněží setrvali v římskokatolické církvi, a tak se první odvážlivci z řad věřících počali k nové církvi hlásit až během léta a podzimu 1920. Ve Zlíně to byla jediná osoba (modistka Berta Dekrová), zato větší naděje skýtal Fryšták, kam v říjnu 1920 přijel z Kroměříže Matěj Pavlík na propagační schůzi o nové církvi.

Situace v menších obcích, kde nebylo možné (narozdíl od vlastního Kroměřížska) pomýšlet na soustavné působení nové církve, byla velmi rozkolísaná. Zásadní faktory, jako počet příslušníků církve, jejich sociální postavení v komunitě vesnice, motivace k přestupu (ne vždy platilo idealistické "chce přijímat pod obojí a že je všecko česky"), postoj okolí a římskokatolického faráře, se lišily obec od obce a snad jediné, co měli všichni společné, byla pozice v naprosté menšině či rovnou osamocení.

Zvláštní kapitolu psali venkovští učitelé tvořící na vesnici úzkou vzdělanou vrstvu, kteří jako "pokrokáři" v dobách monarchie často stáli v opozici vůči konzervativnímu kléru a po vzniku republiky měli blízko k myšlenkám nové církve. Také na Zlínsku se k ní někteří přihlásili a pak se začasté potýkali s nedůvěrou a odmítáním ze strany rodičů. Málokdy se jim dařilo získat někoho z okolí pro svou víru.

Z hlediska ustavení samostatné náboženské obce byl ale rozhodující vývoj ve městě Zlíně, kde se k československé církvi v roce 1921 hlásilo pouhých 40 osob, ale v roce 1930 už 917 osob.

Místní výbor ve Zlíně na přelomu 20. a 30. let stál pevně na vlastních nohou. Vědom si své síly - bezmála jednoho tisíce věřících, kteří se k církvi přihlásili při sčítání v roce 1930 - zaujal vedoucí postavení mezi zlínskými nekatolickými spolky. Často inicioval nejrůznější přednášky, veřejná vystoupení nebo manifestace s protiklerikálním a protikatolickým zaměřením, k jejichž organizaci se nejčastěji spojoval se Sokolem, místními sdruženími legionářů, evangelíků, Učitelské jednoty Komenský, národních socialistů, ale třeba také bezvěreckou Volnou myšlenkou. Svou důležitou roli osvědčil výbor CČS (již pod předsednictvím Františka Formánka) například v letech 1932 - 1933 při jednáních se zlínskou radnicí o podobě nekatolické části zakládaného Lesního hřbitova. Církev československá se výrazně podílela na určení ideové podoby pohřebiště a její úloha byla stvrzena volbou Františka Formánka do hřbitovního odboru Městského úřadu. Činnost výboru se postupně rozšiřovala. Staral se o vyučování československého náboženství ve školách, v květnu 1931 byla při něm ustavena Jednota mládeže vykazující pak mnoho čilých aktivit včetně ochotnického divadla (například v dubnu 1934 sehrála v Kvasicích představení "V sedmém nebíčku").

Utěšené postavení církve ve Zlíně znovu oživilo myšlenku na osamostatnění náboženské obce. Už v květnu 1931 a během let 1932 a 1933 probíhala prostřednictvím diecézní rady v Olomouci jednání o konkrétním procesu oddělení od Kvasic včetně určení rozlohy nové obce, ale dlouho se nedařilo dotáhnout je do konce. Hlavním důvodem zřejmě bylo, že by nová obec zatím nemohla získat vlastního duchovního. Tato překážka byla překonána v roce 1934, kdy byl do Kvasic dosazen pomocný duchovní Karel Hrnčíř určený právě pro Zlín. Když se pak v létě 1934 ujal funkce prozatímního duchovního správce ve Zlíně, nestálo ustavení samostatné náboženské obce nic více v cestě.

Mladá náboženská obec 1935 - 1938

Státního uznání dosáhla náboženská obec Církve československé ve Zlíně výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze 16. února 1935. Tímto výnosem byl zároveň obci určen obvod působnosti pro soudní okresy Zlín a Vizovice a části soudních okresů Holešov a Napajedla. Z hlediska církevní správy byla obec vyfařena z dosavadní náboženské obce Kvasice (Zlínsko, část Napajedelska) a zčásti z náboženské obce Kroměříž (Vizovicko, Fryštácko).

Ustavující valné shromáždění obce se sešlo 5. května 1935 ve zbrusu nové bohoslužebné místnosti, tzv. Husově síni, kterou si CČS v dubnu toho roku upravila z kreslírny bývalé Komenského školy (do té doby byly bohoslužby většinou konány na zámku).

Bez prodlení však bylo nutné především vyřešit krizi okolo osoby duchovního. Místní výbor nebyl s působením Karla Hrnčíře od počátku spokojen a rozhodně si nepřál, aby byl ve Zlíně ustanoven natrvalo. Zdá se, že nezkušený a do jisté míry neschopný duchovní konal některé nedomyšlené kroky bez vědomí výboru a nezískal si respekt nutný pro zdárné budování obce. Navíc osobní animozity mezi duchovním a některými funkcionáři způsobily faktické ochromení náboženské obce, které vyvrcholilo sotva několik týdnů po jejím ustavení zrušením svatodušních bohoslužeb, které věřící z protestu proti K. Hrnčířovi bojkotovali. Nemožná situace v obci byla naštěstí rychle vyřešena: obec vešla v jednání s třebíčským farářem Ferdinandem Valíkem (na doporučení tajemníka S. Nemeškala, jenž se s ním jako rodák z Okříšek na Třebíčsku znal), a ten nabídku na působení ve Zlíně přijal. Diecézní rada vědoma si zkušeností a organizačního talentu dvaatřicetiletého duchovního toto řešení vřele přivítala a k 1. srpnu 1935 jmenovala Ferdinanda Valíka farářem ve Zlíně. Karel Hrnčíř byl jako pomocný duchovní přeložen do Blanska.

Od srpna 1935 se náboženské obci dostalo významného atributu plnohodnotnosti, když jí bylo státem povoleno vedení matrik. O konsolidaci rozháraných poměrů svědčí třeba i to, že se rozběhla činnost pěveckého sboru (sbormistr Chlubna) a Jednota mládeže pilně cvičila divadelní hry. Protože se ukázalo, že ochotnické divadlo je hlavní náplní činnosti mládežníků, byla Jednota na jaře 1936 přeměněna v dramaticko-pěvecký kroužek "Havlíček," který se pod vedením Aloise Šafaříka stal nejagilnější součástí náboženské obce.

Důležitým úkolem nejen pro F. Valíka, ale pro celou obec, byla výstavba Husova sboru. Po mnoha provizoriích byla sice Husova síň v Komenského škole důstojným řešením, ale neuspokojovala touhu věřících po vlastním chrámu, nehledě už na to, že potřebám obce o 1500 duší (v červenci 1935) nemohla dostačovat. Největší naději na finanční výpomoc při realizaci náročného záměru bylo lze vkládat do již zmíněné firmy Baťa, která byla známa svou velkorysou podporou nejrůznějších kulturních či vědeckých projektů. Ostatně již v říjnu 1934 získala náboženská obec CČS právě od firmy Baťa jednodomek na Štefánikově ulici (čp. 1768), v němž vedle bytu duchovního sídlila i kancelář farního úřadu. Úvahami o stavbě chrámu se zaobíral místní výbor církve již od počátku 30. let a v roce 1932 přikročil ke zřízení stavebního fondu, do nějž členové církve přispívali zvláštní povinnou daní. Nebylo jistě možné si dělat iluze o dostatečnosti tohoto zdroje - zkušenosti z jiných obcí ukazovaly, že bez dalších sbírek, úvěrů a zadlužení to nepůjde. Obec však byla odhodlána k obětem a ihned po svém osamostatnění na jaře 1935 si hleděla zajistit vhodné stavební místo. Zlínská radnice při té příležitosti přispěchala se zajímavým návrhem, aby církev československá vystavěla kostel spojenými silami s církví českobratrskou evangelickou. Návrh to byl na první pohled logický. Zlínští evangelíci procházeli podobným vývojem jako čechoslováci: ve 20. letech založili kazatelskou stanici, která se roku 1936 přeměnila v samostatný sbor, a také pomýšleli na stavbu vlastního kostela. Jenže ke kýžené dohodě z dnes již neznámých příčin nedošlo, a zatímco stavba Husova sboru uvázla na mrtvém bodě, evangelíci získali ke spolupráci nejlepšího architekta firmy Baťa Vladimíra Karfíka. Pak už šlo všechno baťovsky svižným tempem - na podzim 1936 byl schválen projekt a v květnu 1937 kolaudována novostavba krásného funkcionalistického chrámu na Štefánikově ulici. Jak velmi by československá církev potřebovala podobný chrám, se ukázalo ještě než v novém kostele zaschly omítky. Na 27. června 1937 sjednala obec slavnost biřmování 68 dětí s účastí moravského biskupa dr. Rostislava Stejskala. Protože se očekávala mimořádná účast věřících na slavnostních bohoslužbách, došlo k dohodě s evangelickou církví na zapůjčení prostorného kostela.

Shromažďování peněz na stavbu Husova sboru pomocí stavebního fondu postupovalo utěšeně, ale přece jen poměrně pomalu. Proto se rada starších rozhodla k emisi tzv. "cihel", bločků, jejichž prodejem měl být zdvojnásoben příjem stavebního fondu. Další injekcí byla činnost "Havlíčka," jehož příjmy dovolily dotovat stavební fond celkem slušnou částkou. Intenzivní sbírková činnost, kterou obec hodlala rozvinout v roce 1938, už vlivem evropských událostí a ohrožení republiky nacistickým Německem nedosáhla svých cílů.

Obec v ohrožení 1939 - 1945

Okleštění republiky mnichovským diktátem v září 1938 a následná okupace 15. března 1939 přinesly mnoho smutku a nejistot také do Zlína. Nad městem zavlály prapory s hákovým křížem a v jejich stínu se nemohl nikdo cítit bezpečný. Náboženská obec církve československé, vzešlé z demokratické atmosféry první republiky, musela vzhlížet do budoucna s obavami. Navíc v srpnu 1939 přišla na obec doslova pohroma.

V pondělí 14. srpna 1939 přišla jako blesk z čistého nebe zpráva z radnice, že do druhého dne musí obec vyklidit Husovu síň a přenechat ji pro potřeby hospodářského úřadu. Na druhý den ráno byla již síň vystěhována na chodbu, přičemž došlo k poškození a ztrátě zařízení. Šokovaná rada starších se rozhodla okamžitě stavět malou modlitebnu a vstoupila do jednání s radnicí o prodeji vyhlédnutého pozemku v místě bývalé cihelny na Hradské ulici. To však město odmítlo a dočasně církvi přidělilo jinou místnost v Komenského škole (tzv. hlaholnu). Už v polovině listopadu 1939 však do ní nastěhovalo knihovnu a obec se znovu ocitla bez přístřeší. Farář Valík proto požádal evangelického faráře Moravce o laskavé propůjčení kostela, což farář přislíbil. O to větší pak bylo zklamání rady starších, když se ukázalo, že staršovstvo evangelického sboru je jiného názoru v obavě, že by církev československá ztratila zájem o stavbu svého sboru a dočasné hostování by se změnilo v trvalou přítomnost.

Rada starších spolu farářem horečně přemýšleli, co dál. Času nebylo nazbyt. Z neustálého stěhování byli věřící znechucení a návštěvnost bohoslužeb klesala. Desítky snoubeneckých párů odjížděly k sňatku do jiných měst, děti se křtily v nemocnici nebo soukromých bytech, také pohřby nemohly být ze školy vypravovány. Činnost "Havlíčka" byla znemožněna tak, že byl v lednu 1940 rozpuštěn. Proto rozpočet obce schválený valným shromážděním v únoru 1940 počítal s mimořádným vydáním stavebního fondu (50 000 K) na stavbu modlitebny. Obec intenzivně jednala na několika frontách. Město, vědomo si škod, které církev utrpěla překotným vystěhováním Husovy síně, bylo ochotno uvažovat o přístavbě Komenského školy, která by sloužila výhradně jako modlitebna CČS. Jenže i přes osobní příslib, který farář F. Valík získal od generálního ředitele firmy Baťa Josefa Hlavničky a starosty města a ministra veřejných prací Dominika Čipery, stavba nezačala - snad pro negativní stanovisko zlínského Oberlandratu. Při jednáních s firmou Baťa se probírala možnost výstavby prosté halové modlitebny v lese nad Ovčírnou, kterou by církev firmě splácela, případně platila nájem. Pro případ stavby ve vlastní režii se pomýšlelo na koupi pozemku v Prštném. Všechny naděje však přišly vniveč - obec se postupem roku 1940 smiřovala s faktem, že v době válečného hospodářství nelze na stavbu pomýšlet, a připravovala se na složitý život v provizoriu, jehož konce nebylo možné dohlédnout.

V květnu 1941 se dokonce obec po pečlivém zvážení rozhodla zrušit stavební fond, čímž dala najevo, že stavbu vlastního sboru nadále nepovažuje za možnou. Na druhou stranu je však třeba tento krok chápat jako snahu zabránit znehodnocení značné finanční částky stoupající válečnou inflací. Tři čtvrtiny nastřádaného jmění (30 000 K) věnovala obec městu Zlínu jako výraz vděku za jeho dosavadní starost o potřeby obce a pochopitelně v naději, že tomu tak bude i nadále. V té době se ostatně rýsovala další možnost na důstojné umístění modlitebny - město ji přislíbilo v budově hudební školy Dvořák, kterou hodlalo vystavět poblíž Orlovny na Štefánikově (v roce 1941 Horní) ulici. V této věci jednal dokonce starosta města a ministr Dominik Čipera s patriarchou církve Gustavem A. Procházkou. Všeobecný zákaz staveb ale zhatil i tuto naději.

Nelehká práce náboženské obce uprostřed války byla znovu tvrdě zasažena 18. března 1943; toho dne byl gestapem zatčen farář Ferdinand Valík. Lidé z obce znali farářovo smýšlení a poslouchali jeho plamenná vlastenecká kázání, nyní však byli zdrceni a překvapeni. Málokdo tušil, že se jejich farář od roku 1940 podílel na podpoře rodin zatčených a gestapem hledaných osob a že v lednu 1942 spolu s několika jinými lidmi navázal kontakt na odbojovou skupinu kolem březnického učitele Vladimíra Bartoše. Síť březnických odbojářů však gestapo postupně rozkrylo a velká vlna zatýkání v únoru a březnu 1943 zachytila také F. Valíka. Postupně byl vězněn ve Zlíně, Uherském Hradišti, Vratislavi a konečně Brně - Cejlu. Tam mu také v únoru 1944 zvláštní soud při německém zemském soudu za prokázanou podporu zatčených odbojářů a rozšiřování letáků vyměřil trest 10 měsíců vězení. Protože ve skutečnosti strávil ve vazbě 11 měsíců, byl 11. února 1944 propuštěn. K duchovní službě se vrátit nemohl, a tak přijal místo u Okresní péče o mládež ve Vizovicích. S náboženskou obcí si sice udržel spojení (zejména přes člena rady Josefa Jochmana), ale jen do té míry, aby jí nepůsobil další těžkosti. Od podzimu 1944 navazoval nové kontakty na odbojové pracovníky ve Zlíně a sondoval možnosti podzemního hnutí ve městě. Účastnil se napojení zlínského odboje na I. čsl. partyzánskou brigádu Jana Žižky v únoru 1945 a na jaře toho roku organizoval desítky mužů v tzv. 7. rotě partyzánské brigády, jejímž úkolem bylo podávat štábu zprávy o pohybu a struktuře německých a maďarských vojsk a připravit se na bojové vystoupení v okamžiku přiblížení frontové linie k městu. V nesnadné a nebezpečné službě se Ferdinand Valík dožil květnového osvobození.

Náboženská obec se zatčením svého faráře ocitla v prekérní situaci. Diecézní rada v Olomouci byla nucena F. Valíka ihned zbavit úřadu, naštěstí ale našla rychle náhradu, když s platností od 1. dubna 1943 přikázala do služby ve Zlíně kroměřížského pomocného duchovního Evžena Wachka. Již zkušený sedmatřicetiletý duchovní měl záhy s radou starších a celou obcí plné ruce práce. Výnosem protektorátního ministerstva školství byly od 1. srpna 1943 zakázány bohoslužby ve školách, čímž se obec znovu ocitla v nouzové situaci, jak ji poznala před čtyřmi léty. Nynější stav byl snad ještě horší, protože školní budovy byly pro celou českomoravskou církev (vnucený název od roku 1940) již tradičním útočištěm. Krizi se rychle podařilo zažehnat ve Fryštáku, kde městská rada svolila k zapůjčení zasedací síně radnice. O to větší rozčarování nastalo ve Zlíně, kde vyjednávání s evangelickou církví uvázlo v podstatě na týchž překážkách jako v roce 1939; evangelické staršovstvo nechtělo zapůjčit ani sborovou místnost v bočním křídle svého kostela a svolné bylo k vypůjčení pouze při výjimečným příležitostech (biřmování apod.). Po jednání s radnicí byla nakrátko získána místnost v Hasičském domě (Domě bezpečnosti) naproti klášteru ve Hřbitovní ulici (dnešní pomocná budova Městského divadla), a potom přijatelnější Komorní kino na Dílech (dnešní Malá scéna). Jenže jen do 20. listopadu 1944 - toho dne byl Zlín bombardován, vedle 25 mrtvých bylo ztraceno mnoho budov a v nastalé nouzi musela obec místnost vyklidit pro úřední potřebu. Po tři týdny se pak nekonaly bohoslužby vůbec, na Vánoce se zřejmě podařilo dohodnout s evangelíky. Po Novém roce 1945 nastal obvyklý kolotoč starostí, jednorázově se dařilo získávat evangelický kostel. Obec žila v trvalé nejistotě a snad jen nezdolná víra v lepší příští a vidina blížícího se konce války ji udržovala v naději. Mezitím prožila obec ještě jednu výměnu duchovního. Evžen Wachek vážně onemocněl, nastoupil zdravotní dovolenou, a na jeho místo byl od 20. ledna 1945 povolán mladý čtyřiadvacetiletý farář Josef Bezděčka.