Mezi stabilizací a stagnací 1961 - 1970

Ovzduší 60. let přineslo jen velmi pozvolné uvolňování náboženského života, a to ještě v jejich druhé polovině. Do té doby se panující atmosféra jen málo lišila od let dřívějších. Proces opatrného narovnávání pokřiveného stavu nadto nebyl tak pružný, jak by si činitelé zlínské náboženské obce přáli.

Tak například ve zmíněném Fryštáku se už nepodařilo obnovit bohoslužebné středisko v původní síle. Tamní příslušníci do Zlína na bohoslužby takřka nedojížděli, odvykli si, a tak od roku 1964 byly obnoveny jen vánoční a velikonoční bohoslužby. Ale jen do roku 1966, kdy vyhasly docela. Jako poslední bohoslužebné středisko se tak udržela jen Březnice.

Počátek 60. let byl ve znamení několika důležitých změn v obci. Novou církevní ústavou bylo funkční období rady starších prodlouženo ze dvou na šest let. Závažná změna souvisela s reformou územní správy a zřízením Jihomoravského a Severomoravského kraje. Církev se této změně roku 1962 přizpůsobila a náboženské obce v Jihomoravském kraji dosud náležející olomoucké diecézi, přesunula do brněnské diecéze. Reorganizace se Zlína dotkla také v tom směru, že přestal být centrem slováckého (hodonínského) okrsku.

Konečně poslední změnou roku 1962 bylo přestěhování farního úřadu, které by samo o sobě nebylo tolik převratnou událostí, nebýt nepříjemné aféry, která se k němu váže. Spustily ji místní noviny Svit na podzim 1960 uveřejněním článku, v němž se jeho pisatel nechutným způsobem otřel o faráře Valíka a obvinil ho z asociálního chování, když bydlí s manželkou sám v sedmipokojovém domě. Že v části domu v Příkré ulici jsou kanceláře a vybavení farního úřadu, pochopitelně zamlčel. Atmosféra nevraživých pomluv nakonec obec přiměla dům opustit. V létě 1962 dala dům k dispozici městu s podmínkou přidělení náhradního bytu s kanceláří poblíž evangelického kostela. Věc byla nečekaně rychle vyřízena a už na Vánoce 1962 se fara stěhovala do nového. Třípokojový byt v novostavbě na Leninově ul. 4048 (dnes Štefánikova ulice) se sice nacházel blíž kostela než původní fara, ale úřad v ní byl velmi stísněný. Dvě kanceláře se spojily v jedinou, biblické hodiny bylo nutno přesunout do kostela, ovšemže za příslušné nájemné.

Farář Valík v roce 1963 překročil práh šedesátky a postupně opouštěl všechny funkce, které v posledních dvaceti letech s takovou neúnavností vykonával. Napříště už se soustředil jen na práci pro církev a svou náboženskou obec. A té bylo dost. Trvalá nepřízeň státu zatlačila obec do defenzívy, v níž bylo složité se tvůrčím způsobem rozvíjet. Veřejné aktivity byly takřka nemožné, tolerována byla jen práce v tichosti pro vlastní členstvo. Proto se v 60. letech obec pohybovala někde mezi stabilizací a stagnací.

Stárnoucí obec s novým vedením 1970 - 1989

Bezmála čtyřicet let vedl zlínskou náboženskou obec Církve československé (od roku 1971 s přídomkem husitské - CČSH) osvědčený tandem Ferdinand Valík - Alois Šafařík. Počátkem sedmdesátých let ale bylo zřejmé, že nastal čas generační výměny. V listopadu 1972 rezignoval předseda rady starších A. Šafařík a na jeho místo byl zvolen dlouholetý hospodář a pokladník obce Jaroslav Gryc. A. Šafařík byl za své zásluhy zvolen čestným předsedou obce, což v jeho případě nebyla vůbec symbolická funkce - naopak do dění v obci zasahoval, ať už jako jáhen nebo účastník schůzí rady starších, ještě jako třiadevadesátiletý na počátku 90. let.

Nový předseda J. Gryc dobře věděl, že jeho prvním úkolem bude zajistit obci nového faráře. Práce bez oddechu vysilovala faráře Valíka vůčihledně od druhé půle 60. let a zhruba od roku 1970 již velmi chřadl. Od února 1973 prakticky nemohl pracovat a většinu bohoslužeb za něj odsloužil A. Šafařík. S diecézní radou bylo dojednáno, že od října 1973 nastoupí do duchovenské služby ve Zlíně mladá absolventka bohosloví Milena Nepustilová, jíž rada starších ihned zajistila byt. Ale ještě než se tak stalo, Ferdinand Valík 16. září 1973 zemřel. Patrně se spoléhalo, že nezkušená farářka bude nějaký čas růst pod dohledem svého předchůdce, a proto byly po Valíkově smrti změněny plány. M. Nepustilová byla dosazena do právě uvolněné Jihlavy a pro Zlín byl hledán jiný zkušenější farář. Prozatím byl administrováním zlínské náboženské obce pověřen kvasický farář Miroslav Kučera.

Pro zlínskou obec nastalo složité období, protože farář Kučera se pro jiné povinnosti mohl věnovat Zlínu nanejvýš jeden den v týdnu. V bohoslužbách se mimo něj nejčastěji střídali faráři Pavlíček z Břeclavi a Šeda z Uherského Brodu, nezřídka zaskočil A. Šafařík. Chod obce byl přesto omezený - zcela odpadla štědrovečerní bohoslužba a začátkem roku 1974 se poprvé v dějinách obce nekonalo výroční shromáždění. Najít při chronickém nedostatku duchovních vhodného kandidáta byl nesnadný úkol, ale vytrvalým úsilím rady starších a diecézní rady byl splněn relativně rychle. Od července 1974 nastoupil ve Zlíně dosavadní třešťský farář, jednapadesátiletý Ladislav Kopecký.

Nové vedení mělo příležitost vnést do života náboženské obce nové pohledy a nápady a překonat tak určité stereotypy, které se při dlouhém soužití tandemu Valík - Šafařík nutně vyskytly. Obec se na počátku 70. let vyznačovala částečnou uzavřeností do sebe sama, panovala v ní například určitá opatrná nedůvěra k rozvíjející se ekumenické spolupráci: "Budou-li ve Zlíně pořádána ekumenická shromáždění mezi církvemi, pak se těchto akcí zúčastníme, ... ale nebudeme tato shromáždění vyhledávat." L. Kopecký přinesl do Zlína své metody práce, které měly mezi věřícími příznivý ohlas. Třeba způsob pastorace formou blahopřání a kondolencí členům obce oceňovali i mnozí z těch, kteří jinak už nenašli cestu na nedělní bohoslužbu. Zcela nový duch zavládl v ekumenické spolupráci nekatolických církví. Kontakt navázaný s evangelickým farářem Miroslavem Hájkem vyústil v dosud nevídaný jev: L. Kopecký čas od času vykonal evangelickou bohoslužbu (poprvé roku 1975) a naopak M. Hájek posloužil husitské církvi.

Pilnou prací ve prospěch své církve nezůstával L. Kopecký pozadu za svým předchůdcem. Od roku 1975 byl členem diecézního finančního výboru, opakovaně administroval faru v Uherském Brodě (po dobu mateřské dovolené tamní farářky I. Pospíšilové roku 1980 a 1982), v letech 1982 - 1986 stál v čele hodonínského církevního okrsku (vikariátu). Také v rámci své farnosti se L. Kopecký nestaral zdaleka jen o věci příslušející duchovní správě a přibíral funkce, které by jinak příslušely radě starších. Plnil úlohu archiváře, matrikáře a kronikáře, po smrti účetního Viktora Papaly (1978) převzal i zodpovědnou účetní agendu obce. Tato kumulace souvisela s nedostatkem vhodných osob pro práci v radě starších, a potažmo se stárnutím obce. Byla zjevná tendence po zjednodušení práce rady starších (roku 1980 zrušena funkce pokladníka), která se také nescházela tak často jako v minulých desetiletích - obvyklou periodou byly dva až tři měsíce.

Možnosti nové práce 1990 - 2005

Pád totalitního režimu na sklonku roku 1989 umožnil církvím po čtyřiceti letech volně dýchat. Také dlouhodobě podvázaná náboženská obec CČSH ve Zlíně využila znovu nabyté svobody k rozvinutí aktivit, o jakých se jí ještě před nedávnem nesnilo. Farář Ladislav Kopecký měl už v převratných listopadových dnech několik veřejných vystoupení (např. ve filharmonii) a iniciativa ho neopouštěla ani v prvních měsících roku 1990. Ještě v zimě 1990 vykonal sérii přednášek o Bibli (celkem 70 hodin) pro studenty zlínských středních škol. Husitský kněz vstoupil na školní půdu poprvé po třiceti letech. Z ostatních veřejných vystoupení faráře Kopeckého z té doby zaslouží zmínku ještě přednáška "Bible stále živá" pořádaná Občanským fórem na zlínské Malé scéně v dubnu 1990 nebo přednášková činnost v Akademii J. A. Komenského roku 1991. Církev československá husitská si díky tomu získala ve městě své renomé, o čemž svědčí mimo jiné zájem o spolupráci projevený například Červeným křížem nebo Sborem sociálních důvěrníků při městském úřadě.

Veřejná propagace křesťanství tvořila jednu důležitou složku porevolučních aktivit faráře Kopeckého, tou druhou byla přímá duchovní činnost tam, kde to dosud nebylo možné. V listopadu 1990 sloužil dušičkové pobožnosti na hřbitovech ve Zlíně a Malenovicích, a už od léta 1990 byly ve spolupráci s jinými církvemi konány bohoslužby v nemocnici. Pro nezájem pacientů sice byly začátkem roku 1992 zrušeny, mezitím však byly zavedeny další pobožnosti v léčebně dlouhodobě nemocných a domově důchodců na Burešově (1991), které se staly základem bohaté sociální práce církve.

Široký záběr duchovní služby bylo stěží možné zvládnout silami jednoho člověka. Potřeba pomocného duchovního byla o to naléhavější, že dosavadní jáhen A. Šafařík měl už přes devadesát roků. Naštěstí se v prosinci 1990 do Zlína přistěhovali duchovenští důchodci, manželé Jarmila a Zdeněk Svobodovi, kteří projevili zájem zapojit se do práce náboženské obce. Oficiálně byli pověřeni výpomocnou duchovní službou v únoru 1991 a situace se ještě zlepšila, když se v dubnu 1991 dostalo jáhenského svěcení Radaně Váňové. Tří- až čtyřčlenný duchovenský sbor, tedy v podmínkách CČSH dosti početný, byl diecézí pověřován prací i mimo vlastní farnost, zejména tam, kde z různých důvodů scházel farář (Kroměříž, Uherský Brod).

V nových podmínkách bylo také potřeba nově organizovat práci rady starších. Na výročním shromáždění roku 1991 proto odstoupilo staré vedení předsedy J. Nováka a do čela obce byla zvolena nová reprezentace sestávající z příslušníků mladší generace obce - Radana Váňová, Jarmila Krönerová a Věra Procházková. Předsedkyní obce se stala Radana Váňová, která se v obci aktivizovala od druhé poloviny 80. let (např. programová příprava Shromáždění úcty a vděčnosti). Kromě řízení obce se stala členkou diecézní rady (1993) a od roku 1991 vypomáhala jako jáhenka v duchovenské službě.

Dům, ve kterém fara sídlila od roku 1973, byl v restituci vrácen původnímu majiteli, který jej prodal a nový vlastník farní úřad z domu vypověděl. Od jara 1993 tak obec žila starostmi o získání nového sídla. Snaha obstarat kancelář v některé veřejné (městské) budově vyšla naprázdno, a tak nezbylo nic jiného, než v srpnu 1994 přijmout azyl v soukromém domě ve Slovenské ulici 1550 - ovšem za komerční nájem, jehož výše (přes 5000 Kč měsíčně) by v ročním součtu spolkla veškeré příjmy obce. V zoufalé situaci se faráři Kopeckému podařilo dojednat nezištnou pomoc zlínského Rotary klubu, který se uvolil hradit celý nájem. Diecézní rada v Brně, vědoma si tohoto provizoria, ihned obci nabídla půjčku ke koupi vlastního bytu nebo domku. Dlouhé měsíce pak obec věnovala hledání vhodného objektu, až si v létě 1996 vyhlédla půldomek na Štefánikově ulici 2193. Kupní cenu 850 000 Kč z větší části (600 000 Kč) uhradila diecézní rada, která se stala formální majitelkou domku do splacení dluhu. Rada starších potom rozhodla věnovat na oddlužení domku každoměsíční bohoslužebnou sbírku, která měla skutečně živý ohlas. Zejména díky obětavosti věřících a také ochotě sponzorů (Rotary club, město Zlín věnovalo 50 000 Kč) se během tří let podařilo dluh snížit na 70 000 Kč. Tento zbytek dluhu diecézní rada obci odpustila. Koncem roku 1999 bylo vlastnictví domku převedeno na obec, která tak získala první nemovitost ve své historii.

V průběhu 90. let docházelo postupně k obměnám v pomocné duchovenské službě. V listopadu 1992 zemřel ve věku devadesáti pěti let jáhen a čestný předseda rady starších Alois Šafařík, který stál u počátku zlínské obce ve 20. letech. Jeho pohřbu se zúčastnil také patriarcha Vratislav Štěpánek - byla to vůbec první návštěva hlavy církve ve Zlíně. V roce 1996 ukončil pro nemoc činnou službu Zdeněk Svoboda, naproti tomu má obec od roku 2001 laickou kazatelku Věru Procházkovou. V úřadu faráře zůstává i po překročení osmdesátky Ladislav Kopecký.