Nová naděje 1945 - 1948

Po šestileté peripetii, kdy obec ve Zlíně žila se stále sbalenými kufry a v obavách o život vězněného faráře, nebylo těžké uhodnout, jaká byla její největší přání. Ano, už na první schůzi 17. května 1945 se rada starších usnesla žádat národní výbor o prodej stavebního pozemku a diecézní radu o znovuustavení faráře Valíka do úřadu. Druhé přání bylo ovšem možné splnit snadno: ve své oblíbené obci byl Ferdinand Valík s radostí instalován s platností od 1. června 1945. Věřící dobře věděli, že právě jeho duchovně prohloubené a národně uvědomělé kazatelské práci - součinné s neúnavnou pílí rady starších - mohou děkovat za bezúhonné přežití obce ve válečné vřavě.

Splnit si touhu po vlastním chrámu zdaleka tak snadné nebylo, třebaže v první poválečné týdny to tak vypadalo. Jednání faráře Valíka s úředníky národního výboru a městským architektem Františkem L. Gahurou byla konstruktivní a po výběru staveniště (prostranství před Sokolovnou) rychle přešla k otázkám vlastní podoby chrámu. Bylo dohodnuto stavět kostel s kolumbáriem, předběžně se počítalo s architektonickou účastí F. L. Gahury, zvažován byl i architekt Hubert Aust, autor monumentálního Husova sboru v Olomouci. Slibný začátek nadchl i místní výbor církve ve Fryštáku, takže se také rozhodl pro stavbu vlastního sboru. Jenže brzy přišly komplikace - z nepochopitelných důvodů rada starších odložila koupi vyhlédnutého pozemku a spokojila se jen s jeho "zajištěním." Brzy přišla nejen o něj, ale i o náhradní v místě nad Kudlovskou přehradou (říjen 1945) a na Fügnerově nábřeží (naproti hotelu Máca, říjen 1946). Tím byl zřejmě ztracen rozhodující čas. Koncem roku 1946 sice architekt F. L. Gahura zhotovil plány sboru a byl sestaven rozpočet stavby, ale její realizace nebyla zařazena do státního plánu Dvouletky. To v nastupujícím systému direktivně řízeného plánovaného hospodářství znamenalo, že přinejmenším v letech 1947 - 1948 se stavět nebude.

To bylo obzvlášť nemilé kvůli chronicky přetrvávajícím potížím s bohoslužebnou místností. Po válce se nepodařil dojednat návrat do Masarykových škol, a tak se bohoslužby nějaký čas konaly opět v Komorním kině na Dílech (léto 1945), v hudební síni pěveckého spolku Dvořák (podzim 1945) a znovu v Komorním kině (podzim 1946). Konečně na základě dalších jednání s evangelickou církví byla od ledna 1947 získána sborová místnost (tj. malý sál) evangelického kostela. Vzhledem k dočasnosti této dohody (na několik měsíců) a různým zkušenostem z uplynulých let jistě nikdo nemohl tušit, že v tomto sále nalezne zlínská obec církve československé konečně své trvalé útočiště.

Činorodý farář Valík ještě v roce 1945 upravil zpěvník nabízený pak i jiným náboženským obcím, v roce 1947 a 1948 pracoval na informační brožuře o CČS. Byl jedním z průkopníků ekumenického hnutí, když církevnímu ústředí předložil návrh spolupráce nekatolických církví v Československu. Doma ve Zlíně byla jejím plodem účast zástupců evangelické a pravoslavné církve na Husových oslavách v roce 1945. Aktivní starost F. Valíka o prospěch celé církve byla oceněna v roce 1947, kdy byl při rozčlenění moravské diecéze na šest okrsků zvolen předsedou bzeneckého (slováckého) okrsku zahrnujícího náboženské obce od Hodonína po Kroměřížsko. Stal se tak zástupcem biskupa Bohumíra Cigánka pro tuto oblast a z titulu své funkce členem diecézní rady.

Vzestupy a propady 1948 - 1955

Komunistický převrat v únoru 1948 zastihl náboženskou obec ve fázi všestranného poválečného vzestupu a zpočátku se na její činnosti negativně neprojevil. Na první pohled nebyl důvod k obavám a také většinové stanovisko obce tlumočené předsedou Šafaříkem směřovalo k souhlasu s novým režimem: "Jsme církví novou, mladou, pokrokovou, církví drobného pracujícího lidu, církví národní, která má za úkol uskutečňovati království Boží na zemi a proto její cesta nemůže být jinou." Podobný, do značné míry naivní postoj, nebyl v československé církvi neobvyklý.

Církev se ocitla ve svízelné situaci. Ne všichni dokázali prohlédnout přetvářku totalitní státní moci, když nabízela falešnou podporu tzv. "pokrokové" církvi, ne všichni chápali, jak pochybný je zisk z komunistického tažení proti římskokatolické církvi, které se nakonec stane tažením proti církvím obecně. Ideová rada církve a teologové se oprávněně obávali, že zadat si s mocí může mít zhoubné a rozkladné účinky a již bezprostředně po únoru 1948 opatrně varovali před horlivým aktivismem na místní úrovni.

Zlínský farář Ferdinand Valík nepřestal hýřit mnoha aktivitami ani v nové politické situaci. Jeho angažmá se neomezovalo zdaleka jen na církev. Byl po válce funkcionářem národně socialistické strany, po únoru 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ); byl předsedou zlínské odbočky Svazu osvobozených politických vězňů (později Svazu protifašistických bojovníků - SPB), členem dozorčí rady partyzánského družstva Partkol, byl činný v Sokole, Svazarmu, Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Časté styky s funkcionářskými kádry vyústily ve zvolení předsedou kulturní komise Krajského akčního výboru Národní fronty v dubnu 1948. Angažmá faráře v orgánu provádějícím čistky stoupenců demokracie byla pro dobré jméno církve za hranicí únosnosti, ale ani biskup Cigánek to nedokázal F. Valíkovi rozmluvit.

Dosud však panovaly relativně příznivé podmínky, v nichž náboženská obec rozvinula širokou propagační činnost. Od roku 1950 organizovala kulturní pořady pro gottwaldovskou veřejnost pod názvy Večery duchovní hudby a Večery klidu, hudby a rozjímání. Každý měsíc v nich obec prezentovala kvalitní a náročný program, často s výpomocí členů zdejší Filharmonie a pěveckého spolku Dvořák, ale v mnoha případech také vlastními silami (zpěváci Jaroslav Gryc, Hájková, čelové kvarteto). Pořady si získaly oblibu i mimo řady členů československé církve, ale v roce 1956 byly zakázány s odůvodněním, že tato činnost nepatří do kompetence církve.

Ve Zlíně samotném se s vytrvalou pravidelností vracela na pořad dne otázka výstavby vlastního sboru. A tak i v době, kdy bylo jasné, že se stavět nebude (1947 - 1948), se o chrámu diskutovalo téměř na každé schůzi rady starších. Obec se nechtěla vzdát svého snu a její funkcionáři donekonečna probírali problém stavebního pozemku a protlačení stavby do státního plánu. Nedařilo se však první ani druhé. Vyhlédnutý pozemek zpravidla býval majetkem firmy, která se ho nechtěla zbavit (národní podnik Baťa) nebo se nacházel v místech, se kterými měla své plány radnice (starý hřbitov, konfiskátní pozemky). Obec také tušila, že bude muset být skromnější, co se týče podoby chrámu. Je příznačné, že během roku 1948 se pro sbor používá nejčastěji termínu modlitebna a promýšlejí se úsporné varianty stavby, jež by byly únosné pro státní hospodářství (dřevěný kostelík, montovaná hala).

Idea výstavby modlitebny byla znovu oživena v polovině 50. let. V lednu 1955 vyzval Okresní národní výbor (ONV) Gottwaldov náboženskou obec ke sdělení stavebních záměrů kvůli celoměstskému plánu výstavby na příští roky. Obec se této naděje ihned chopila a naplánovala pro rok 1956 stavbu halové modlitebny (12 x 14 m), která by zároveň sloužila jako městská smuteční síň pro pohřby občanů bez vyznání a věřících, jejichž pohřby žehem nelze vypravovat z kostela. Stavba s pracovním názvem Husův dům byla situována do levého parčíku za podjezdem na Murzinově třídě (dnes Dlouhá ulice). Naděje obce však vzaly za své stejně rychle jako se objevily. Ústřední rada církve nemohla uvolnit nezbytnou dotaci dřív než v roce 1957, ale i kdyby, nebylo by to nic platné. Stavba nebyl zařazena do "jednotného hospodářského plánu investiční výstavby", takže městský odbor výstavby se jí odmítl vůbec zabývat (léto 1956).

Pod tlakem propagandy 1955 - 1961

Když se komunistický režim v první půli 50. let krvavě vypořádal se skutečnými i domnělými politickými oponenty, zaměřil svou pozornost mimo jiné na soustavné ideologické působení na člověka s úmyslem vychovat jej pro zamýšlenou socialistickou společnost. K tomu patřilo také zbavit jej tzv. třídních a náboženských předsudků. Vládnoucí ideologie marxismu-leninismu byla nerozlučně spjata s myšlenkou tzv. "vědeckého světového názoru," tedy fakticky ateismu, který v praktické poloze usiloval o vyloučení náboženství ze života.

Režim po únoru 1948 zpočátku předstíral, že nevystupuje proti náboženství jako takovému a otevřené perzekuci vystavil zatím jen hierarchii římskokatolické (a řeckokatolické) církve. Schválením církevního zákona v roce 1949 a zavedením instituce církevních tajemníků se však snažil získat nad činností církví detailní přehled a dostat je pod kontrolu. Zhruba od roku 1955 se už stát jasně přihlásil k ateismu a zahájil jeho soustavnou propagaci. Občané byli tlačeni k tomu, aby se "vyrovnali s náboženskou otázkou" a rozešli s církví jak fakticky, tak formálně. Totalitní režim se samozřejmě nespoléhal jen na sílu svých argumentů a kde bylo potřeba, neváhal sáhnout k mocenskému nátlaku.

Velmi ztíženou pozici měla obec při práci s dětmi a mládeží. Stát svou ateistickou propagandu intenzivně zaměřil k mladé generaci a kladl všemožné administrativní překážky školnímu vyučování náboženství i mimoškolní práci církve na tomto poli. Ještě v roce 1955 vyučoval farář Valík 186 dětí na bezmála 20 školách, od té doby ale nastal razantní pokles, na který náboženská obec prakticky neměla vliv.

Na sílící vnější tlak těch let nacházela náboženská obec odpověď v zintenzivnění vnitřního duchovního života. Na rozdíl od jiných ukazatelů návštěvnost bohoslužeb neklesala, ba dokonce byly v roce 1956 zařazeny ještě večerní pobožnosti (v termínech zakázaných Večerů klidu). Obec si také hleděla udržovat obvyklá bohoslužebná střediska, odkud bylo dojíždění věřících do Zlína velmi slabé (Malenovice, Březnice). Zbylá dvě bohoslužebná střediska však v té době zanikla. Zatímco ve Vizovicích bohoslužby ustaly kolem roku 1958 pro úbytek věřících, práce nejsilnějšího bohoslužebného střediska ve Fryštáku s pravidelnými měsíčními bohoslužbami byla v září 1960 zpřetrhána mocenským zásahem.